Den

Den je časová jednotka, odvozená z rotace Země. Je to také mimosoustavová jednotka času přijatelná pro použití s jednotkami SI.^[1][2] Obecně pojem den označuje dobu, za kterou Země vykoná jednu otočku kolem své osy.^[3] V občanském životě se často dnem označuje čas mezi východem a západem Slunce, tedy opak noci. Řada po sobě jdoucích dnů je uspořádána do kalendářů jako datum, téměř vždy jsou pak dny řazeny do týdnů, měsíců a roků.

Den je důležitou jednotkou měření času ve všech společenstvích.^[4] Den o 24 hodinách (86 400 sekundách) je obvykle ohraničen půlnocí daného časového pásma a tvoří základní jednotku kalendáře.^{[pozn. 1]} Z astronomického pohledu má však den několik definic. Během dne na daném místě nastává ráno, dopoledne, poledne, odpoledne, večer, noc, půlnoc. Tento denní cyklus má vliv na tzv. cirkadiánní rytmus ovlivňující život na Zemi, včetně lidské činnosti.

Délka světlého dne a noci se mění nejen v rámci roku a ročních období, ale i se zeměpisnou šířkou. Nejkratší a nejdelší je den o slunovratech a stejně dlouhý jako noc při rovnodennosti. Jiná je situace za polárními kruhy, kde Slunce část roku nezapadá a polární den může trvat až půl roku (na pólech).

Denní činnost člověka se od nejstarších dob až hluboko do novověku odehrávala téměř výhradně za denního světla, v době mezi východem a západem Slunce. Středověcí komputisté někdy nazývali takovýto den dies usualis nebo artificialis. Celý den (tedy světlý den a noc) byl ve středověku nazýván dies integer nebo také dies naturalis, v církevním právu pak dies legitimus. Dny nebyly děleny na určité části, denní nebo noční doby byly udávány jen velmi neurčitě a přibližně. Díky velmi skrovným dokladům u nejstarších historických období lze určit zpětně počátek dne pouze s výhradami.^[4]

V moderní době je den počítán od půlnoci do půlnoci. Volba půlnoci (nebo poledne) jako počátku dne je ve skutečnosti zcela libovolné rozhodnutí. Jiným možným řešením by bylo počítat den jako začínající a končící při západu Slunce, což je způsob, jakým dny počítali například národy řídící se lunárním kalendářem.^[5] V minulosti byl den a jeho části počítán různými způsoby.

• Ve starověku, především v některých oblastech Asie a Evropy, byl den měřen od východu do západu Slunce, a noc byla od západu do východu Slunce; den byl obvykle dělen na dvanáct částí (hodin). Tento zvyk pocházel zřejmě z Babylonie. Tyto hodiny neměly stejnou délku ve dne a v noci, s výjimkou rovnodennosti nebo na rovníku, a lišily se podle ročního období a zeměpisné šířky. V létě byly delší denní hodiny, v zimě noční. Proto jsou tyto hodiny nazývány horae inaequales nebo horae temporales (hodiny nestejnoměrné).^[4]

• V církevním křesťanském prostředí bylo běžné dělení dne podle doby modliteb (tzv. církevní neboli kanonické hodinky): matutinum (rozbřesk), hora prima (při svítání), hora tercia (uprostřed dopoledne), hora sexta (v poledne), hora nona (uprostřed odpoledne), vespera (hodina před západem slunce), completorium (krátce po západu slunce).^[4]

• V Babylónu odborníci předpokládají jako počátek dne pro lidový kalendář západ Slunce, astronomové však zřejmě počítali dny od půlnoci. Podle svědectví římských spisovatelů byl den v občanském životě počítán od východu Slunce.^[4]
• Obyvatelé Athén a Delf zřejmě v nejstarších dobách počítali dny od východu Slunce, později se však v Řecku prosadil lunisolární kalendář a Řekové přesunuli začátek dne na večer. Nepočítali ho však od západu Slunce, ale od setmění. Tento začátek dne byl v Řecku používán až do přijetí Juliánského kalendáře.^[4]
• Peršané a Egypťané, kteří počítali čas podle Slunce, zahajovali den při východu Slunce.^[4]
• Římané, jak píše Plinius starší, začínali svůj den o půlnoci. Týkalo se to zřejmě právního a sakrálního jednání. Běžnému obyvatelstvu postačovalo počítání pouze světelného dne, noční hodiny pak byly připočítávány k předchozímu nebo následujícímu dni. Častější však bylo počítání dne od východu Slunce do dalšího východu.^[4]
• Židovský kalendář počítal dny od západu do západu Slunce nebo od soumraku (když se objevily tři hvězdy druhé magnitudy). Tento způsob byl pak převzat i křesťanskou církví, která počítala den od nešpor. Západem Slunce začínal ve starší době den také v českých zemích.^[4]
• V astronomii se do konce roku 1924 počítal den od poledne, aby se neměnilo datum během jednoho (nočního) pozorování, od 1. ledna 1925 se den počítá od půlnoci.

České země přebíraly způsoby dělení dne společně s křesťanstvím. Jsou dochovány údaje o nestejných i stejně dlouhých hodinách (horae equinoctialis), ale byly užívány jen velmi zřídka. S rozšířením mechanických hodin se stejně dlouhé hodiny staly běžným prostředkem k určování denního času. Rozšířilo se počítání dne podle celého orloje, tedy 24 hodiny počítané od západu Slunce (tzv „italské“, resp. „české“ hodiny). Od 16. století pronikalo do českých zemí počítání času podle tzv. polovičního orloje (den byl počítán od půlnoci a byl rozdělen na dvě části po dvanácti hodinách, první od půlnoci do poledne, druhá od poledne do půlnoci), které bylo nazýváno „německé hodiny“.^[4]

Den patří mezi jednotky času, které lze měřit pomocí astronomických událostí. Obecně se jako den označuje doba jednoho otočení Země kolem své osy. Rotace Země ale není stabilní. Dlouhodobě se rotace Země brzdí tempem zhruba 1,5 ms za století. K tomu je třeba připočítat i krátkodobé změny doby rotace Země v řádu milisekund. Navíc je nutné rozlišovat vztažné soustavy použité pro měření doby otočky Země. Je tedy třeba rozlišovat vůči čemu se doba rotace měří.^[6]

Průměrný sluneční den je o přibližně 0,002 sekundy delší než součet 86 400 sekund měřených atomovými hodinami. Tento rozdíl se za zhruba 1,5 roku zvětší na jednu sekundu.^[9] Vzhledem k nepravidelnosti rotace Země, zejména kvůli slapovému zpomalování se délka dne velice zvolna prodlužuje (rotace Země se zpomaluje). Před 650 miliony let trvalo jedno otočení Země kolem osy přibližně 22 hodin. Délka dne se prodlužuje o zhruba 2 milisekundy za století. Podle změny orbity Měsíce by to mělo být +2,3 ms/století, ale pozorováno je jen +1,8 ms/století.^[10] Aby tento rozdíl nezpůsoboval odchylku systému občanského času od rotace Země, zavádí se v systému UTC nepravidelná oprava přičtením (nebo v případě potřeby odečtením) tzv. přestupné sekundy.^[11]

Rychlost otáčení Země však neustále kolísá, takže skutečná četnost vkládání přestupných sekund se může lišit. Od roku 1971 bylo v nepravidelných intervalech vloženo 27 přestupných sekund. Mezinárodní služba pro rotaci Země a referenční systém (IERS) v Paříži je zodpovědná za sledování rotace Země a rozhodování o tom, kdy má být vložena přestupná sekunda.^[9] Úhlová rychlost tekutého zemského jádra se v posledních letech snižuje, což vede ke zrychlování rotace Země. Tání ledovců polárních oblastí přesouvá obrovské masy vod směrem k rovníku a na rotaci Země působí opačně – tedy zrychlování rotace Země zpomaluje. Generální konference pro míry a váhy (CGPM) v roce 2022 sice rozhodla^[12] nadále udržovat UTC v souladu s rotací Země, avšak z řady velmi racionálních důvodů zváží zvýšení hranice pro rozdíl (UT1 – UTC) v roce 2035 nebo dříve tak, aby kontinuita UTC byla zajištěna po dobu nejméně jednoho století.^[13]