Fearmongering

Silná ekonomická konkurence nutí komerční masmédia, aby se ve velké míře spoléhala na děsivé reportáže a špatné zprávy v emocionálních závodech ve zbrojení.^[12] Příběhy o kriminálních činech, zejména násilných zločinech a zločinech proti dětem, zaujímají v novinových titulcích významné místo. Podle analýzy amerických novin se 10 až 30 % novinových titulků týká kriminality a strachu, přičemž se pozornost médií přesouvá od jednotlivých kriminálních případů k tematickým článkům o strachu.^[13] Ve Velké Británii se zpravodajská média pravidelně zaměřují na krvavé sexuální zločiny jako na parametr konkurence. Toto trvalé zaměření na emocionálně silné sexuální trestné činy výrazně ovlivnilo politiku a legislativu v zemi.^[14]

Své místo na trhu si našli inzerenti, kteří zjistili, že „strach prodává“. Reklamní kampaně založené na obavách, někdy označované jako tzv. šokující reklamy, se v posledních letech stávají stále populárnějšími. Strach je silná emoce a lze jej využít k tomu, aby se lidé nechali přesvědčit k rozhodnutí založenému spíše na emocích než na rozumu. Od reklam na automobily, které naznačují, že méně airbagů způsobí újmu rodinným příslušníkům diváků, až po reklamy na dezinfekční prostředky, které ukazují bakterie číhající na každém povrchu, reklamy založené na strachu fungují.^[15] Ačkoli vyvolávání strachu v reklamách vyvolalo u veřejnosti několik negativních reakcí, existují důkazy, že „šokující reklama“ je velmi účinnou přesvědčovací technikou.^[16]

Fearmongering se běžně používá v psychologické válce za účelem ovlivnit cílovou populaci. Tato taktika zahrnuje hanobení nepřítele prostřednictvím hanlivých kampaní (tzv. smear campaigns). Operace pod falešnou vlajkou byly v mnoha případech použity jako záminka pro zahájení války, včetně incidentu v Tonkinském zálivu, Mainilského incidentu a operace Himmler. Také terorismus je druh psychologické války. Jeho cílem je vyvolat násilí a teror, aby upoutal pozornost médií nebo zastrašil nepřítele.^[17][18]

Další taktikou je strategie napětí, která spočívá ve vyvolávání násilí a chaosu s cílem vytvořit politickou nestabilitu, zdiskreditovat protivníka, připravit půdu pro více autoritářskou nebo fašistickou vládu nebo zabránit dekolonizaci kolonií. Strategie napětí je spojována zejména s rozšířeným politickým násilím v letech 1960 až 1980 v Itálii, známým jako „Olověná léta“. V těchto letech došlo v zemi k mnoha teroristickým útokům, některé z nich spáchaly pravicové a neofašistické skupiny, jiné zase levicové skupiny. Některé útoky, které byly původně přisuzovány levicovým skupinám, byly podezřelé nebo potvrzené jako operace pod falešnou vlajkou. Hlavním cílem strategie napětí v Itálii bylo zabránit komunistům v získání moci a připravit půdu pro neofašistickou vládu.^{[19][20][21][22]}